Dnes už slovo Samaria není rozhodně neznámým pojmem. Vedou se polemiky, zda je nejdelší, ovšem patrně je nejkrásnější soutěska Evropy. Budete ji milovat a budete ji nenávidět, ale rozhodně ji musíte navštívit. Pár rad na úvod. Pevné boty, raději větší. Neuškodí si ostříhat nehty na nohou. Čepice a brýle proti slunci. Na začátku cesty vás může překvapit chlad a vítr (hlavně na jaře a na podzim). O vodu se starat nemusíte, prameny s pitnou vodou jsou pomalu na každém kilometru.
Nejběžnější postup jak se dostat k této soutěsce, je zakoupit si výlet u cestovní kanceláře. Autobus vás potom, obvykle brzo ráno, doveze na náhorní plošinu Omalos. Mimochodem už jenom jízda po silnici vzhůru je zážitek. Některé cestovky dělají ještě poslední zastávku v restauraci zhruba dva kilometry před vchodem do soutěsky. Národní park Samaria leží v pohoří Lefka Óri (Bílé hory) – nejvyšší vrchol Panches 2453 m. n. m. Poté vystoupíte z autobusu, autobus odjede a pak už zbývá jediná cesta, cesta dolů. Začátek strže místo zvané Xiloskalo -Ξιλόσκαλο („dřevěné schody“) sice úplně neodpovídá první polovině svého názvu, zato schodů si užijete požehnaně. Po zakoupení vstupenky (cca 5 € na osobu podle období), kterou je nutno dobře uložit kvůli kontrole u východu, vyrazíte na první dva kilometry s převýšením 800 m. Za zády vám zůstane hora Gingolos s nadmořskou výškou 2080 m. Samotný vchod leží ve výšce 1250 m. n. m.
Ve strži se zachovaly zbytky původních lesních porostů. Některé cypřiše a duby mají kmeny o průměru více než jeden metr. V přítmí skalních stěn jsou ideální podmínky pro život různých druhů rostlin, které se jinde na světě nevyskytují. Pokud jde o zvířenu, je nejznámějším živočichem soutěsky koza krétská bezoárová, místními řečená kri-kri. Myslím, že na Krétě v každé větší vesnici naleznete alespoň jednu restauraci, která se jmenuje Kri-kri. Tato koza je poměrně plachá, ale pokud se vám ji nepodaří spatřit na skále, určitě uvidíte ochočenou na odpočívadle v opuštěné vesnici Samaria, podle které tato soutěska dostala i svůj název. Ostatně i další odpočívadla jsou nazvána podle krétských sídel. Když dorazíte na odpočívadlo Samaria, budete vědět, že máte polovinu cesty za sebou. O tom jak vám ubíhají kilometry, vás informují dřevěné patníky s číslicí. Dále se soutěska rozšiřuje a ubývá stínu. Několikrát projdete říčním korytem. Nedoporučuje se přibližovat ke skalním stěnám, kvůli padajícímu kamení.
Na závěr cesty vás čeká nejužší místo soutěsky, Železná brána. Podle různých průvodců se šířka této brány liší. Řekněme tři metry a nechme to být. To už se zaprášení, unavení, ale šťastní dostáváme do cíle své cesty. Tedy skoro. Dobrá zpráva je, že soutěska neměří 18 km, jak uvádějí některé publikace (to je vzdálenost z vesnice Omalos do vesnice Agia Roumeli), ale jen 13 km. Špatná zpráva je, že nás čekají další tři kilometry do vesnice Agia Roumeli, bez možnosti se skovat před sluncem. Na černém rozpáleném písku větrné pláže Lybijského moře tedy končí pouť většiny cestovatelů. Z této vesnice nevede žádná silnice, je to pouze přístav. Odtud odplouvá trajekt obvykle do vesnice Chora Sfakion nebo Paleochory, kde na vás už čeká autobus.
Poznámky na závěr:
-pokud by došlo k poranění, nebo přecenění svých sil, jako záchranné a sběrné vozidlo slouží muly nebo osli
-na odpočívadle Samaria může přistávat i vrtulník
-když si postavíte kamenného „sněhuláka“, splní se vám přání
-kouřit se může pouze na odpočívadlech vybavených popelníky
-do soutěsky je nejlepší vyrazit brzy ráno (otvírá se v 7.30) nebo až v poledne, po odchodu největších davů
-cesta trvá zhruba 4,5 – 8 hodin podle kondice a tempa
-další možnost je dojet vypůjčeným automobilem na začátek soutěsky dojít na odpočívadlo Samaria a vrátit se zpět
-tvrďáci mohou dojít celou cestu tam i zpět (vím jen o jednom)
-méně zdatní turisté obvykle plují lodí do do Agia Roumeli a procházkou k Železné bráně, kde překážejí davům valícím se shora
-nehádat se s partnerem, když už se hádáte, nezapomeňte si od něho vzít svůj lístek, bez lístku vás ze strže u východu nepustí
-nocovat v soutěsce je zakázáno